Sumerian Art (Sumerské umění)

1. březen 2016 | 10.00 |

Sumerian ArtMesopotamian civilization began in the fifth millenium B.C. and ended a little before the Christian era. Within the course of its development, the Sumerian period was undoubtedly that which exercised the greatest influence, not only in its own region but over all mankind. It is in the low lying country between the rivers Tigris and Euphrates, extending to the Persian Gulf, that we must seek the land of Sumer - a magic name still redolent of mystery.

Mezopotamská civilizace vznikla v pátém tisíciletí před naším letopočtem a skončila krátce před křesťanskou érou. V průběhu jejího vývoje to bylo nepochybně sumerské období, které mělo největší vliv nejen ve svém regionu, ale na celé lidstvo. Je to nízko položená krajina mezi řekami Tigridem a Eufratem, prodlužující se do Perského zálivu, kde musíme hledat zemi Sumerů - magické jméno, které v sobě stále nese nádech tajemství.

Tuto publikaci jsem objevila v katalogu Městské knihovny, když jsem tam pátrala po knihách s tematikou starověké Mezopotámie. Je to malá a útlá knížka - 62 stran i s obálkou - ale navzdory tomu překvapivě hutná a plná fascinujících informací o výtvarném umění Sumerů, dávného národa, který byl ve své době nejmocnějším a nejvyspělejším národem na Zemi, ale později byl dobyt vojensky silnějšími okolními státy a před téměř 4 000 lety zmizel z historie.

Autor publikace André Parrot (1901-1980) byl významný francouzský archeolog se specializací na Přední východ. Jeho nejdůležitějším archeologickým objevem je odkrytí starověkého města Mari, které se nacházelo na území dnešní Sýrie. Po druhé světové válce (během níž se mj. účastnil protinacistického odboje) byl dlouhodobým hlavním konservátorem orientálních sbírek v Louvru a v letech 1958-1962 i jeho ředitelem.

Tentokrát můj článek o knize méně připomíná recenzi a více ony výpisky z četby, které jsem vetkla do názvu blogu. Chci si tu pro sebe poznamenat zajímavé informace z knížky a předpokládám, že se k nim budu vracet. Je-li mezi čtenáři někdo, koho toto téma také zajímá, je zde pochopitelně vítán.

Mezopotámie

Perský záliv ve starověku sahal hlouběji do území dnešního Iráku než dnes.
Sumerská města Ur, Uruk a Lagaš tak ležela blízko pobřeží.

André Parrot začíná svůj výklad shrnutím několika základních informací o Sumerech.

Takřka celá vědecká obec se shoduje na tom, že Sumerové nebyli původní obyvatelé Mezopotámie; různí se však v otázce, kdy do Mezopotámie přišli. Nejčastěji se uvádí období 4 000 - 3 000 let p. n. l., někteří badatelé však navrhují dobu mnohem starší - až 5 500 let p. n. l. Dalším předmětem sporu je otázka, odkud do Mezopotámie dorazili. I zde panují různé domněnky - Írán, Afghánistán, Indie nebo dokonce Tibet - ale žádná není dostatečně přesvědčivá. S jistotou se ví pouze to, že Sumerové nebyli ani Semité, ani Indoevropané a že jejich jazyk - sumerština - nepatří do žádné známé jazykové skupiny.

Mezopotámie byla obydlena již před příchodem Sumerů. Také tito lidé již měli rozvinuté výtvarné umění. Šlo zejména o keramiku zdobenou ornamenty a geometrickými vzory; vzácně se objevují i výjevy ze života zvířat. Ze stejné doby pocházejí i první terakotové sošky. Jde o figurky znázorňující podivné ženské postavy s protáhlou "hadí" hlavou, na níž mají jakýsi čepec (či drdol?) z živice, "šikmýma očima" a trupem ozdobeným kousky hlíny. Parrot poznamenává, že to jsou prototypy bohyně-matky, někdy držící dítě u prsu.

Existuje soška, která byla nalezena v Eridu a která se tomuto "vzoru" vymyká, neboť výjimečně zobrazuje mužskou postavu. Jedná se však zřetelně o stejný styl - i ona má "šikmé oči", na hlavě protáhlý čepec (?) a zvláštní kousky hlíny na ramenou a hrudníku. V jedné ruce drží žezlo. Předpokládá se, že měla představovat nějaké božstvo či démona.

SumerianArt2   SumerianArt1

Ukázky předsumerského umění.

Parrot konstatuje, že zde již nepochybně můžeme mluvit o civilizaci a výtvarném umění, ale stále chybí zásadní faktor, který odděluje prehistorii a historii, pravěk a starověk: písmo a psaná literatura. Byli to až Sumerové, kteří jako první národ v Mezopotámii - a pravděpodobně také jako první národ na Zemi - vytvořili a používali písmo. Jejich příchod znamenal pro Mezopotámii mocný kulturní impuls. Přibližně od roku 3 000 p. n. l. archeologové zaznamenávají prudký rozvoj jak v umění, tak v dalších oblastech lidské činnosti.

Je to právě toto období (3 000 let p. l. n., možná o něco dříve), do nějž odborníci zasazují vznik sumerského písma. Zprvu šlo o piktogramy (obrázkové písmo), z nichž se několikerým zjednodušením vyvinulo tzv. klínové písmo. (Pojmenováno bylo podle tvarů - "klínů" - které vytvářelo seříznuté rákosové pisátko na měkké hliněné tabulce. Klínopisné znaky ale mohly být také tesány do kamene či jiného materiálu. Klínové písmo později převzaly další národy sídlící na území Předního východu.) Se vznikem písma vznikla i historie jako věda - nyní bylo možné zaznamenat jména měst, panovníků či božstev nebo zapsat zprávy o významných událostech.

Sumerská civilizace se rozvíjela v průběhu jednoho a půl tisíce let na dosti zřetelně ohraničeném území, ale její kulturní vliv toto území dalece přesahuje. Sumerské vlivy nacházíme na uměleckých dílech objevených daleko na sever od sumerských městských států. (Tato díla jsou pochopitelně zároveň ovlivněna výtvarným stylem tamního semitského obyvatelstva.) Sumerové jsou držiteli řady dalších prvenství, např. se u nich poprvé objevují vládnoucí dynastie. Ty byly dlouho považovány za součást mytologie, ale nové výzkumy ukazují, že skutečně existovaly.

Klínové písmo

Klínové písmo dlouho odolávalo rozluštění. Někteří badatelé kvůli jeho složitosti dokonce odmítali uvěřit,
že se skutečně jedná o písmo, a domnívali se, že to jsou pouhé ozdobné ornamenty.

Období politické a kulturní nadvlády Sumerů v Mezopotámii bylo jedenkrát na cca 300 let přerušeno (přibližně 2 400 - 2 100 p. n. l.). Jde o období, kdy si Mezopotámii podrobil Sargon Akkadský (nazývaný též Sargon Veliký) a jím založená semitská dynastie, a následné období, kdy byla Mezopotámie pod nadvládou Gutejců. Proto historici obvykle rozdělují sumerskou civilizaci na sumerské období (cca 3 200 - 2 400 p. n. l.) a neo-sumerské období (cca 2 100 - 1 950 p. n. l.).

Pro přehlednost tedy ještě jednou:

3 200 - 2 400 p. n. l. Sumerské období
2 400 - 2 200 p. n. l. Nadvláda Akkadu (Sargon a jeho dynastie)
2 200 - 2 100 p. n. l. Nadvláda Gutejců
2 100 - 1 950 p. n. l. Neo-Sumerské období (Sumerská renesance)

Poté nastává úpadek Sumerů završený nástupem Babylónie a Asýrie. Začíná další kapitola mezopotámských dějin, která již není předmětem Parrotovy publikace a tedy ani tohoto článku.

Je třeba zdůraznit, že uvedené časové údaje jsou skutečně pouze hrubě orientační. V dataci sumerských dějin mezi vědci dosud nepanuje shoda (např. anglická Wikipedie se řídí tzv. krátkou chronologií, která se od té, kterou uvádí André Parrot, liší až o 200 let).

Dáma z Warky

Dáma z Warky (cca 3 200 - 3 000 p. n. l.).

K významným uměleckým dílům (staro)sumerského období patří ŽENSKÁ HLAVA Z WARKY, nazývaná též DÁMA Z WARKY nebo DÁMA Z URUKU (Warka je současný arabský název starověkého Uruku). Je to cca 20 centimetrů vysoká busta ženy - možná bohyně Inanny - vytesaná z mramoru. Přestože je busta silně poškozena - oči, které byly pravděpodobně z drahých kamenů, už před tisíciletími kdosi vyloupl a okradl ji rovněž o obočí a paruku, snad z černě napuštěného dřeva - prozrazuje nesmírné umělecké nadání a řemeslnou zručnost starověkého umělce, kterého Parrot staví na roveň Michelangelovi.

Despite mutilation, with eyes no longer encrusted with gems and a broken nose, this mysterious, impenetrable face still remains the perfect synthesis of 'eternal Woman'. Wife, queen, priestess - she might well be any of these. She is truly Eve, a Mesopotamian Eve, with lips closed but seeming to express a melancholy disenchantment, a certain disdain towards life - life which is never really fulfilled, since pain and sadness far exceed the satisfaction and joy experienced by man. Such is the message conveyed by the Woman of Warka, which ranks among the greatest sculptures of all time and whose unknown author is worthy of place beside Michelangelo.

Přestože je poškozena, její oči už nejsou obloženy drahými kameny a má zlomený nos, tato tajemná, neproniknutelná tvář stále zůstává dokonalým vyjádřením "věčné Ženy". Manželka, královna, kněžka - může být kteroukoli z nich. Je pravou Evou, mezopotámskou Evou, jejíž rty, ač sevřeny, se zdají vyjadřovat posmutnělé rozčarování, jisté povznesení nad životem - životem, který není nikdy skutečně naplněn, neboť bolest a smutek dalece přesahují zadostiučinění a radost zakoušenou člověkem. Takové je poselství Ženy z Warky, jež se řadí mezi největší sochařská díla všech dob a jejíž neznámý autor je hoden místa po boku Michelangela.

Dáma z Warky byla v dubnu 2003 spolu s dalšími vzácnými exponáty ukradena z bagdádského muzea. Našla se až téměř po půl roce, ale naštěstí nepoškozena, a v současnosti je opět vystavena v Iráckém muzeu v Bagdádu.

Sumer1   Sumer2  

Umělecká a řemeslná kvalita sošek prosebníků se různí.
Soška napravo je portrétem krále Lamgi-Mari.

Existuje typ sošek, které byly vyráběny masově. Byly to sošky prosebníků, které si účastníci náboženských poutí kupovali, aby je v chrámu položili k nohám božstva a tím "prodloužili" svou přítomnost v chrámu stejně jako své modlitby k tomuto božstvu. Většina takových sošek byla z běžného sádrovce; mužské postavičky pro muže a ženské pro ženy. Většina z nich je zobrazena ve stoje a téměř všechny mají ruce spojeny v gestu spojovaném s modlitbou. Oči zřejmě často bývaly z nějakého dražšího nerostu, neboť mnoho sošek je má vyloupnuté. Umělecká a řemeslná kvalita jednotlivých sošek se velmi různí.

(Poznámka: Parrot tyto sošky označuje slovem worshippers, tedy "uctívači" či volněji "věřící". V českých textech se však tradičně užívá pojem "prosebníci", proto se ho zde budu držet i já.)

Ebih il 1   Ebih il 2

Ebih-il, vrchní dozorce v Mari. Tato socha byla objevena archeologickou výpravou André Parrota.

Na některých soškách je vyryto jméno dotyčného člověka a božstva, k němuž se prostřednictvím sošky obrací. Není vždy jisté, zda se skutečně jedná o portrétní sošky - je možné, že daný člověk zakoupil masově vyráběnou sošku a poté ji sám doplnil příslušnými jmény, aby ji učinil osobnější. Existují však rovněž sošky, v jejichž případě odborníci nepochybují, že se skutečně jedná o portréty jejich majitelů. Mnoho takových sošek bylo nalezeno v Mari.

Parrot píše, že právě marijské sošky jsou jedním z nejlepších příkladů prolínání sumerských a semitských vlivů v umění. Semité od Sumerů převzali formu a techniku, ale jejich sochy narozdíl od těch sumerských nejsou zdaleka tak strohé a přísné ve výrazu tváře, často se usmívají a mnohem více působí dojmem skutečných, živých lidí (viz sošky krále Lamgi-Mari nebo Ebih-ila).

Tell Asmar

Skupina 12 sošek z Tell Asmaru (cca 2 900 - 2 550 p. n. l.)

Jiný významný archeologický objev byl učiněn na nalezišti Tell Asmar (starověká Eshnunna), kde byla základech chrámu odkryta skupina 12 sošek. Opět se jedná o postavy prosebníků, ale na první pohled je zřejmé, že jde o práce zcela jiného stylu. Tyto sošky (10 mužských a 2 ženské) mají formální vzezření, strnulé držení těla a v tvářích výraz náboženského vytržení - nevyslovitelné úcty či snad dokonce bázně - v přítomnosti božstva. Jedna mužská soška je výrazně vyšší než všechny ostatní a spolu s nejvyšší ženskou soškou (druhou nejvyšší ve skupině) má oči s disproporčně širokými zorničkami. Někteří historici se domnívají, že tyto dvě sochy zobrazují boha a bohyni.

(Detail tváře nejvyšší sochy z Tell Asmaru si můžete prohlédnout na začátku článku -  je na obálce knížky.)

Urnanše

Votivní deska Urnanšeho z Lagaše (cca 2 500 p. n. l.).

Sumerové byli rovněž mistry basreliéfu. Stejně jako u soch se kvalita jejich provedení různí, ale na všech je patrná typická sumerská "strnulost". Mezi významná díla patří VOTIVNÍ DESKA URNANŠEHO Z LAGAŠE. Král Urnanše je zde zobrazen, jak nese na hlavě koš hlíny, aby sám vlastnoručně zahájil výrobu cihel pro stavbu nového chrámu. Pod tímto výjevem je vyobrazen ještě jednou, sedící na trůně s pohárem v ruce, zřejmě při oslavě k zahájení (či dokončení) stavby téhož chrámu. Stojí za zmínku, že král je zobrazen jako mnohem vyšší než ostatní postavy na reliéfu, což není v sumerském umění nic neobvyklého.

SUPÍ STÉLA, pocházející rovněž z Lagaše, oslavuje vítězství tohoto městského státu nad sousední Ummou. Reliéfy jsou na obou stranách stély; odborníci se domnívají, že jeden z nich má být pravděpodobně realistickým zobrazením bitvy, zatímco ten druhý se soustředí na její náboženský aspekt. Stéla se bohužel nedochovala celá; bylo nalezeno pouze sedm různě velkých zlomků. Na nejznámějším z nich jsou zobrazeni supi klovající těla padlých nepřátel - odsud název Supí stéla.

Supí stéla

 Nejznámější úlomek Supí stély (cca 2 600 - 2 350 p. n. l.).

Supí stéla

Král Eannatum vede vojáky přes těla mrtvých nepřátel.
Jde o nejstarší známé zobrazení falangy.

Supí stéla

Ningirsu (Ninurta), hlavní bůh Lagaše a zároveň bůh války, se sítí plnou přemožených nepřátel.

Mistrovství starých Sumerů se projevuje také na nádobách určených k náboženským obřadům, ať už jsou vyrobeny z hlíny, kamene či kovu. Jednou z nejstarších a nejcennějších je bezpochyby VÁZA Z WARKY. Tato metr vysoká váza z alabastru je rozdělena na čtyři pásy reliéfu, zobrazující obětování bohyni Inanně. Na prvním z nich vidíme kněžku (či bohyni), která vystupuje z chrámu a zdraví procesí věřících vedené knězem (či králem). Druhý pás zobrazuje nahé muže, nesoucí koše s obětinami, třetí procesí zvířat (dobytka) a konečně čtvrtý klasy obilí na břehu řeky, také v jakémsi stylizovaném procesí.

Váza z Warky byla stejně jako mnoho dalších vzácných exponátů v dubnu 2003 ukradena z bagdádského muzea. Když byla v červnu 2003 vrácena  - muzeum vyhlásilo na ukradené předměty amnestii - byla rozbita na 20 kusů. Nyní je restaurovaná váza opět součástí bagdádské expozice.

Váza z Warky

Váza z Warky (cca 3 200 - 3 000 p. n. l.)

Vedle kamene a hlíny byl využíván také kov, zejména bronz a mosaz. Ve 3. tisíciletí p. n. l. již byla známa technika cire perdue (technika ztracené formy) a André Parrot nepochybuje, že za relativně malé množství nalezených uměleckých předmětů z kovu může pouze skutečnost, že Mezopotámie je tak chudá na kovová naleziště. I přesto se dochovala význačná díla, mezi nimiž vynikají zejména předměty nalezené v královských hrobkách v Uru.

Britský archeolog Leonard Wooley zahájil vykopávky v rozvalinách starověkého Uru v roce 1922 a o čtyři roky později zde odkryl svůj nejvýznamější nález. Rozsáhlé pohřebiště - celkem přes 2000 hrobů - skrývalo 16 hrobek, které Wooley označil jako "královské". (Není jisté, zda všichni lidé pohřbení v věchto hrobkách byli skutečně členy královské rodiny, ale v každém případě šlo o vysoce postavené osoby. Označení "královské hrobky" se však ujalo a stále se používá.) Těchto 16 hrobek se lišilo od ostatních svou výstavbou, způsobem, jakým v nich byli lidé pohřbeni, a množstvím a kvalitou předmětů, kterými byli vybaveni na svou "poslední cestu". (Na tomto místě je třeba zmínit děsivou skutečnost, že součástí "vybavení" byli také sloužící, kteří byli zavražděni, aby mohli své pány či paní doprovázet na "onen svět".)

"Královské pohřebiště v Uru" je tak rozsáhlé téma, že by si zasloužilo samostatný článek. Protože však tento článek už nyní přesahuje plánovanou délku, a to jsem sotva v polovině, omezím se na heslovitý výčet nejvýznamnějších předmětů, které Wooley po více než čtyřech tisících let vynesl z urských hrobek na světlo.

Meskalamdug

Zlatá přilba krále Meskalamduga (cca 2 600 - 2 450 p. n. l.).

Puabi

Nesmírné množství šperků bylo nalezeno v hrobce královny (či kněžky) Puabi.
 

Poklad z Uru

Jemně vytepané zlaté listy jsou součástí mnoha šperků nalezených v královském pohřebišti v Uru.

Poklad z Uru

Také tento zlatý pohár pochází z Puabiny hrobky.

Poklad z Uru

 Stejně jako tato zlatá miska.

Kozel ve křoví

Kozel ve křoví. Byly nalezeny dvě téměř identické sošky; jedna se nachází v Londýně, druhá v USA.

Býk

Zlatá býčí hlava zdobila rezonanční desku hudebního nástroje (snad harfy).

Býk

Jiný býk, tentokrát ze zlata a lazuritu (ultramarínu).

Pokoušet se tu popisovat pouhými slovy, o jak skvostná díla se jedná, by byla nesmírně pošetilá snaha.

Rovněž PEČETÍCÍ VÁLEČKY můžeme považovat za formu umění. Jsou to malé kamenné válce s vyrytou "formou", která po obtisknutí do nevypálené hliněné tabulky vytvořila drobný reliéf. Používaly se namísto podpisu. Pečetících válečků se dochovalo velké množství - používaly se od poloviny 4. tisíciletí p. n. l. až téměř do začátku našeho letopočtu v celé Mezopotámii. Význam výjevů, které zobrazují, často zůstává nejasný. Používají totiž symboly, které byly ve své době zřejmě všeobecně srozumitelné, ale dnes se o jejich významu můžeme pouze dohadovat.

Váleček

Pečetní váleček výše zmiňované královny či kněžky Puabi

Další hojně zastoupenou formou umění jsou polychromované perleťové mozaiky. Nejznámější z nich je tzv. URSKÁ STANDARTA, která byla rovněž objevena v jedné z královských hrobek v Uru. (Tento název je chybný, neboť se nejedná o standartu, ale protože se vžil, používá se dodnes.) Jde o tenkou dřevěnou truhlici - možná rezonanční desku hudebního nástroje - o rozměrech cca 22 x 50 centimetrů, která je na obou stranách ozdobena mozaikou. Soudí se, že jedna strana představuje mír a druhá válku.

Urská standarta MÍR

Urská standarta (cca 2 500 p. n. l.), "Mírová strana". Zde vidíme přípravy na hostinu a hostinu samotnou.
Muž v pravém horním rohu nese hudební nástroj ozdobený hlavou býka.

Urská standarta VÁLKA

"Válečná strana" Urské standarty. Vojáci, průvod zajatců, válečné vozy přejíždějící přes těla
padlých nepřátel (v sumerském umění častý motiv).

Urská standarta   Urská standarta

Dva detaily z "Mírové strany".

Ačkoli je Urská standarta nejznámějším dílem svého druhu, podobné práce nalézáme po celé Mezopotámii. Mnoho jich bylo objeveno na zdech chrámů v Mari (a mnoho jich tam bylo objeveno výpravami André Parrota). Stejně jako v Sumeru jsou častá zobrazení války. Liší se ovšem v tom, že zde se Sumerové nacházejí na straně poražených, zatímco na sumerských mozaikách jsou zobrazováni jako vítězové. Nacházíme také scény z mírového života, které jsou mimořádně cenné pro historiky.

Nyní se dostáváme k období, kdy byla sumerská hegemonie v Mezopotámii přerušena. Okolo roku 2 400 p. n. l. si semitská dynastie, jejímž zakladatelem byl Sargon (Šarukkén), podrobila sumerské městské státy a převzala kontrolu nad celou Mezopotámií. Období semitské nadvlády poté trvalo přibližně 200 let (Akkadská říše) a projevilo se mimo jiné i v umění.

Mapa

Vlastní Sumer se rozkládal na poměrně malém území, přestože jeho kulturní vliv
zasahoval mnohem dál. Sargon si naopak podrobil celou Mezopotámii.

Jedním z nejvýznamnějších děl tohoto období je HLAVA PŘIPISOVANÁ SARGONOVI, která byla nalezena v Ninive. Svým stylem upomíná na Meskalamdugovu přilbu z královského pohřebiště v Uru, ale André Parrot upozorňuje na to, že v porovnání se strohým vzezřením starších sumerských děl působí mnohem živěji.

No longer do we find an inaccessible monarch closer to heaven than earth, but a human leader determined to be obeyed, a man who knows how to enforce his will. Here is dignity and majesty; but we also see humanity as well.

Zde už nenacházíme nepřístupného vládce, který má blíže k nebesům než k zemi, ale lidského vůdce odhodlaného vynutit si poslušnost, muže, který ví, jak prosadit svou vůli. Je zde důstojnost a majestát, ale vidíme také lidství.

Sargon

Sargon (?). Bronz, cca 2 300 p. n. l.

Dalším významným dílem akkadského období je NARAM-SINOVA STÉLA, která opět oslavuje válečné vítězství. Král Naram-Sin v přilbě s rohy (atributem boha) vede skupinu vojáků. André Parrot opět poukazuje na odlišný způsob zobrazení v porovnání se Supí stélou, která zpracovává stejný námět. Zatímco na Supí stéle vojáci pochodují v sevřeném šiku, zde jejich skupina působí mnohem volněji. Co se nezměnilo, je pochod vojska přes těla mrtvých protivníků.

Naram-Sinova stéla

Naram-Sinova stéla (cca 2 250 p. n. l).

Akkadská říše skončila v chaosu a anarchii. Krátce nato do Mezopotámie vtrhli Gutejci - nomádský kmen, o kterém dosud víme velmi málo - a podrobili si ji. Ani oni však nedokázali udržet obrovskou říši pohromadě. Jejich nadvláda trvala necelých 100 let a poté se moci opět ujali Sumerové. Nastalo Neosumerské období, zvané také Sumerská renesance - druhý zlatý zlatý věk Sumerů.

Stejně jako jejich předci, i Neo-Sumerové byli vynikajícími staviteli. Každému neosumerskému městu dominoval zikkurat, jejichž původ André Parrot spatřuje ve starosumerských chrámech postavených na vysokých terasách. Později stavěli ve svých městech zikkuraty i nástupci Sumerů - Asyřané a Babyloňané, stejně jako další národy, které sídlily na Blízkém východě. (Parrot nepochybuje o tom, že i proslulá "babylonská věž" byl ve skutečnosti zikkurat, ale jeho výstavba nebyla projevem zpupnosti, jak se domníval biblický pisatel, ale naopak horlivé víry.)

Dnes není pochyb o tom, že zikkuraty byly chrámy, ale jako perličku lze uvést, že v 19. století někteří badatelé navrhovali, že jejich účelem mohlo být dopřát obyvatelstvu trochu čerstvého vzduchu vysoko nad rozpálenými ulicemi města.

Zikkurat v Uru

Zikkurat v Uru (moderní rekonstrukce).

Legendární zikkurat v Lagaši se nedochoval - neví se dokonce ani to, na kterém místě stával - ale ruiny zikkuratů v Uru, Uruku, Nippuru, Larse, Eridu a Mari stále dominují tamním archeologickým nalezištím. Nejlépe se dochoval zikkurat v Uru a přestože jeho horní podlaží byla zcela zničena, stále jsou patrná jeho tři schodiště.

Ještě méně se dochovalo z královských paláců. Nejlépe zachovaný a zároveň největší se nachází v Mari (rozloha několika akrů) a pochází z období cca 2 000 let p. n. l. 

Gudea

Gudea z Lagaše. Diorit, cca 2 100 p. n. l.

Neo-sumerské období bylo stejně bohaté na sochařská díla jako to staro-sumerské, ale jejich styl se proměnil, byl elegantnější a "měkčí", pravděpodobně vlivem předchozího akkadského období.  V Lagaši bylo nalezeno více než 30 soch zobrazujících tamního vládce Gudeu. (Gudea, nazývaný také Dobrý pastýř - více než 2000 let před narozením Ježíše Nazaretského - požíval velké úcty pro svou moudrost a ušlechtilost.)

Zatímco dříve sochaři pracovali zejména s vápencem (jedním z nejměkčích kamenů), nyní se obrátili k mnohem tvrdším materiálům (kalcit, steatit, dolerit, diorit). Dodnes není zcela jasné, jaké nástroje používali k jejich opracování, ale řemeslné zpracování soch je dechberoucí.

Gudea

Gudea byl po své smrti považován za boha.

Gudea je obvykle zobrazen vestoje, méně častěji vsedě, a až na jedinou výjimku má vždy ruce spojeny v modlitbě. Onou výjimkou je socha stojícího Gudey, který drží v rukou vázu, z níž tryskají dva prameny vody. Na jeho oděvu je vyryt dlouhý nápis, ale narozdíl od soch jiných vládců tam není žádná zmínka o válce, což je skutečně pozoruhodné.  Gudeův syn a nástupce Ur-Ningirsu žel na otcův odkaz nenavázal - na jeho sochách se opět objevují válečné motivy.

Sochy podobného stylu nacházíme také v Mari - panovníci Puzur-Ishtar, Idi-ilum či Ishtup-ilum jsou zobrazováni ve podobném postoji, bosi (neboť stojí na posvátné půdě) a s rukama spojenýma v modlitbě.

Na jednu marijskou sochu André Parrot obzvlášť upozorňuje. Je to bohyně, která v rukou drží vázu v takřka totožném gestu jako výše zmíněná socha Gudey. V soše je vyhloubeno potrubí, což znamená, že z vázy kdysi tryskala skutečná voda.

Bohyně z Mari

Socha se v současnosti nachází v Aleppu (Sýrie).

V královském paláci v Mari se částečně dochovaly také nástěnné malby (fresky). Přestože jsou velmi poškozené, některé výjevy se podařilo identifikovat - Obětování ohně a vody, Obětování býka a především Uvedení krále Zimri-Lima do úřadu. Stejně jako u soch se zde prolínají sumerské i semitské vlivy, prvky hieratického i dynamického umění. (Odkaz na fotografii fresky ve vysokém rozlišení je zde. Musím říci, že André Parrot popisuje obraz tak sugestivně, že jsem byla zklamaná, když jsem si jej vyhledala a zjistila, jak moc je ve skutečnosti poškozen.)

Nyní už zbývá pouze napsat několik slov o zániku sumerské civilizace. Semitské kmeny žijící v Mezopotámii znovu začaly usilovat o hegemonii a z východu podnikali výboje Elamité. Na konci 20. století p. n. l. byl poražen král Ibi-Sin z Uru. Následovala éra Larsy, ale i ona byla poražena a nadvládu nad Mezopotámií získal Babylon. Sumerové zmizeli z dějin a pouze jejich jazyk - sumerština - byl dál používán jako rituální náboženský jazyk a jazyk vzdělanců (podobně jako později latina v Evropě).

Ke knize samotné mám jen jednu drobnou výtku. Často v ní chybí reprodukce děl, která Parrot popisuje (a naopak tu jsou reprodukce, k nimž není krom stručného popisku nic dalšího řečeno). Avšak vzhledem k tomu, že si dnes lze daná díla snadno vyhledat na internetu, je to výtka skutečně velmi drobná.

Přestože mnohé ze sumerského umění bylo zničeno nebo podlehlo zubu času, část díla sumerských myslí a sumerských rukou se dochovala až do dnešních dob a díky práci archeologů a historiků se stala součástí kulturního dědictví lidstva.

Tučným písmem jsou citace z knihy, kurzívou můj vlastní neodborný překlad.

   Sumerian Art

   André Parrot

   A Mentor-Unesco Art Book

   The New American Library 1970

   24 stran textu + 32 listů obrazové přílohy

   ISBN chybí

Zpět na hlavní stranu blogu

Související články

žádné články nebyly nenalezeny

Komentáře