Delphine de Vigan: No a já

26. červenec 2015 | 10.00 |

No a jáUž pár dní má mizernou náladu, zavírá se ve svém pokoji, a když jsme spolu, rozčiluje se kvůli každé prkotině. Trápí mě to, ale vzpomenu si, jak mi otec jednou řekl, že k lidem, které má člověk nejvíc rád, kterým nejvíc věří, si může dovolit být nepříjemný (protože ví, že ho stejně budou mít rádi).

Lou Bertignakové je třináct let, pochází ze slušné, dobře zajištěné pařížské rodiny a letos na podzim nastoupila do prvního ročníku gymnázia. Díky svému výrazně nadprůměrnému IQ totiž v minulosti přeskočila dva ročníky.

No (celým jménem Nolwenn) je osmnáct, nemá na světě nikoho, komu by na ní záleželo, a už několik měsíců živoří v pařížských ulicích jako bezdomovkyně.

Co se stane, když se tyto na první pohled tak odlišné dívky jednoho odpoledne náhodou potkají na hlavním pařížském nádraží?

Na nádraží Gare d'Austerlitz chodím často, vždycky v úterý nebo v pátek, když mi škola končí dřív. Chodím se tam dívat na odjíždějící vlaky, kvůli emocím, pozorovat lidské emoce, to je něco pro mě, proto taky v televizi nikdy nepropásnu žádný fotbalový zápas, zbožňuju, když se po gólu objímají, utíkají a mávají, poplácávají se navzájem, a pak taky Chcete být milionářem?, to člověk musí vidět (...)

Na nádraží je to něco jiného, emoce se vyčtou z pohledů, posunků, gest, rozcházejí se tu milenci, odjíždějí babičky, dámy v dlouhých kabátech tu zanechávají muže se zvednutými límci, anebo naopak, pozoruju ty lidi, jak odjíždějí, nevím kam, ani proč, a ani na jak dlouho, loučí se přes okénko, jen jakoby zamávají anebo se snaží křičet, ale není nic slyšet. Když se poštěstí, člověk je svědkem opravdického loučení, myslím tím, když je jasně poznat, že to je na hodně dlouho anebo že to bude připadat jako věčnost (což vyjde nastejno), takové emoce jsou pak strašně silné, je to, jako by vzduch zhoustl, jako by tu byli jenom oni sami a kolem nikdo. To samé je u přijíždějících vlaků, stoupnu si na začátek nástupiště, pozoruju lidi, jak neklidně čekají, v obličeji napětí, oči pátrají a najednou se jim po tváři rozlije úsměv, zvednou ruku, mávají a jdou si vstříc, objímají se, to mám ze všeho nejradši, tyhle výbuchy emocí.

Celý román je vyprávěn v ich-formě, z pohledu třináctileté Lou. Brzy poznáme, že ani Lou to nemá  jednoduché. Před několika lety její rodinu zasáhla tragédie - smrt Louiny malé sestřičky Thaïs - a tato rána do té doby harmonickou a fungující rodinu úplně rozložila. Louina matka onemocněla těžkými depresemi a otci, na kterém teď leží veškerá starost o zabezpečení rodiny a chodu domácnosti, nezbývají čas ani síly, aby se staral ještě o to, co trápí jeho třináctiletou dceru.

Lou je hodně osamělá. O dva roky roky starší spolužáci ji mezi sebe nepřijali a ani mimo školu nemá žádné kamarády. Doma je ticho a prázdno; rodina sice funguje po stránce "provozu", ale už dlouho ne po stránce sociální a citové. Přitom to není vina ani jednoho z rodičů - matka nemůže za nemoc, která ji zcela ochromila, a otec se snaží ze všech sil - ale tragédie, která je postihla a o které se sice doma nemluví, ale která přesto stále leží na celé rodině jako stín.

Přišel podzim a my se snažili, aby se náš život vrátil do normálu. Otec změnil práci, nově vymaloval stěny v kuchyni a obýváku. Matce se daří lépe. Tedy, alespoň to otec tvrdí lidem do telefonu. Ano, ano, Anouk se daří lépe. Mnohem lépe. Zotavuje se. Pomaloučku. Někdy mám sto chutí vyrvat mu telefon z ruky a zařvat že ne, Anouk se nedaří líp, Anouk je od nás tak daleko, že na ni nemůžeme mluvit, Anouk nás sotva poznává, už čtyři roky žije v nějakém jiném, nedostupném světě, v jakési čtvrté dimenzi, a je jí naprosto ukradené, jestli vůbec žijeme.

Když přijdu domů, najdu ji, jak sedí ve svém křesle uprostřed obýváku. Nikdy si nerozsvítí, vím, že tu tak sedí bez hnutí od rána do večera, přes kolena má přetaženou přikrývku, čeká, až uplyne čas. Když vejdu, zvedne se, vykoná jakýsi sled pohybů a přesunů, ze zvyku či automaticky, vytáhne z kredence balíček sušenek, postaví na stůl sklenice, mlčky si ke mně sedne, posbírá nádobí, uklidí, co zbylo, utře stůl. Otázky jsou stále tytéž, jak ses měla, máš na dnešek hodně práce, není ti v té bundě zima, odpovědi poslouchá na půl ucha, hrajeme každá svou roli, ona je matka a já dcera, obě se držíme svého textu a posloucháme instrukce.

Už nikdy se mne nedotýká, nikdy mě nepohladí po vlasech ani po tváři, už nikdy mě nebere kolem ramen nebo pasu, už nikdy mě k sobě netiskne.

Není divu, že Lou chodí na nádraží pozorovat emoce cizích lidí. A právě tady jednoho dne potká No - osmnáctiletou bezdomovkyni, která nemá ani to, co Lou. Alespoň nějaký domov. Vnímavou a citlivou Lou, která má silný cit pro spravedlnost, setkání se zuboženou dívkou velmi zasáhne. Protože si krátce předtím (náhodou?) ve škole zvolila jako téma referátu z občanské nauky bezdomovectví, má důvod - nebo záminku - No znovu vyhledat. Nějakou dobu se pravidelně scházejí a Lou se od No dozvídá další a další syrové detaily o tom, co to znamená žít na ulici.

Lou nemůže přestat myslet na to, jak No pomoci. A potom dostane dětsky prostý nápad. No nemá kde bydlet. U Lou doma je prázdný pokoj. Proč by No nemohla bydlet u nich?

V této podzápletce podle mě spočívá největší slabina jinak velmi dobrého románu. Lou totiž bez větší námahy rodiče (resp. otce) přesvědčí a No skutečně přijde bydlet k Bertignakovým. V románu, který je jinak zcela realistický, působí tento vývoj událostí velmi neravděpodobně. Kolik z vás, čtenářů, by u sebe doma ubytovalo bezdomovce, kterého vidíte poprvé v životě, jen proto, že to po vás chce vaše třináctiletá dcera? Myslím si, že z knihy je až příliš poznat, že Louini rodiče souhlasili, protože to autorka potřebovala, a ne proto, že by to přirozeně vyplynulo ze situace nebo charakterů.

Je to, jako by tu No byla odjakživa. Den za dnem je znát, jak nabírá síly. Mění se jí obličej. A taky jinak chodí. Hlavu vzhůru, vzpřímená, už tolik netěká očima.

Slyšíme, jak se směje u televize a pozpěvuje si v kuchyni písničky, které se hrají v rádiu.

No je u nás doma. Venku už mrzne, lidi na ulici spěchají, zavírají za sebou těžké domovní dveře, vyťukávají kódy, tisknou tlačítka domovních telefonů a zamykají.

Venku spí ženy a muži zachumlaní do spacáků nebo pod prázdnými kartonovými krabicemi, blízko východů z metra, pod mosty anebo rovnou na chodníku, venku spí ženy a muži v zákoutích města, do něhož nepatří. Vím, že No na to někdy myslí, ale nemluvíme o tom. Občas ji večer přistihnu, jak má čelo přilepené na okno, kouká do tmy, a já nemám ani ponětí o tom, co se jí honí hlavou, nevím nic.

Nebudu popisovat, jak probíhal pobyt No u Bertignakových, ale protože jsem už napsala, že jde jinak o zcela realistický román, myslím, že to tušíte.

Hlavní postavou knihy však není No, ale Lou. To její myšlenky, pocity, pozorování, úvahy poznáváme, zatímco No zůstává pro čtenáře stále do značné míry záhadná, stejně jako pro Lou. Spolu s Lou o ní víme jen to, co sama prozradila - a navíc si nemůžeme si být zcela jisti, zda vše, co říkala, je pravda.

No a já je psychologický román o dospívání - o střetnutí bezelstného, důvěřivého, dětského pohledu na svět s realitou. Lou poznává, že někdy ani veškerá dobrá vůle a skutečná snaha nestačí, že jsou věci, které jsou nad její síly a že člověka může zradit i ten, od koho by to čekal nejméně. Slova třídního profesora na samém konci románu - Slečno Bertignaková? - Ano? - Nevzdávejte to. - zároveň naznačují, že autorka nevidí jako odpovídající reakci na toto poznání cynismus a rezignaci. Myslím si, že Lou neztratí nic ze své empatické a soucitné povahy, jen už příště nebude tak důvěřivá a bude vědět, že může i prohrát.

Lou jsem si hodně oblíbila. Její cit pro spravedlnost, její odhodlání, její úvahy o světě, její bysté postřehy. Také mě bavily její nápady, jaké funkce by ráda měla ve své výbavě. (Jedna psycholožka totiž přirovnala její mozek k modernímu autu s mnoha funkcemi, ale Lou si myslí, že by jí těch funkcí bodlo mnohem víc.) Tak třeba funkce zabořit se sto kilometrů pod zem (tu si někdy přáli asi všichni) nebo funkce pohotovostního ochlazení.

Matka vyjde z koupelny, určitě mě slyšela křičet, jde za námi do obýváku, zahalená do hedvábného županu, je učesaná, otec jí pár slovy vyloží, jak se věci mají, musím uznat, že prokazuje úžasnou schopnost syntézy, což by paní Riveryová rozhodně neopoměla zdůraznit. Matka mlčí.

Chtěla bych, aby mě objala, aby mě pohladila po čele, po vlasech, aby mě tiskla k sobě, dokud bych nepřestala vzlykat. Jako dřív. Chtěla bych, aby mi řekla, nic si z toho nedělej, anebo prostě jenom, teď už jsem tady, chtěla bych, aby mě políbila na ubrečené oči.

Ale matka stojí dál ve dveřích do obýváku, ruce podél těla.

A tak si pomyslím, že i tohle je zlo, ta její neschopnost udělat vůči mně jakékoliv gesto, v tom nikdy nevykonaném gestu.

No už je těžší mít ráda. Přesto si myslím, že by bylo příliš zjednodušující dívat se na ni jako na nevděčnou mrchu, která si jednoduše nevážila toho, co pro ni Bertignakovi udělali. Přečetla jsem toho hodně o pěstounské péči a proto vím, že přijaté děti velmi často příšerně "vyvádějí" - testují své nové rodiče, zda je mají opravdu rádi, zda je nebudou chtít vrátit, když provedou to či ono. Připadá mi, že velmi podobně se chovala No. Jenže její vztah k Berignakovým byl jiný a podle toho to také muselo dopadnout. Navíc byla zřejmě příliš poznamenaná pobytem na ulici a proto se nedokázala zařadit do běžného života tak snadno, jak si to Lou představovala.

Další významnou postavou, o které tu dosud nebyla řeč, je Lucas, Louin spolužák ze třídy, mezi nímž a Lou pomalu vzniká citový vztah. Trochu mi připomněl mou první lásku (taky mi bylo třináct), ale popravdě řečeno, sledovat, jak se vyvíjí vztah mezi Lou a No nebo Lou a jejími rodiči, mi přišlo mnohem zajímavější. Možná už jsem na čtení o prvních láskách moc stará...

No a já je autorčin celkově čtvrtý román, ale první, kterým si získala výraznou pozornost ve Francii i v zahraničí. Obdržela za něj několik literárních cen a byl přeložen do 12 jazyků. V češtině vyšly Delphine de Vigan ještě další dvě knihy, které si určitě plánuji přečíst. No a já sice není tak brilantní dílo jako třeba Na Chesilské pláži, o kterém jsem tu psala minule, ale přesto si myslím, že jde o nadprůměrný román, který stojí za pozornost.

Domů jsem se vrátila pěšky, neměla jsem jízdenku na metro, neměla jsem nic. Šla jsem dlouho, nepospíchala jsem, nikoho jsem nepožádala o pomoc, nezašla jsem na policii. Bolely mě nohy. Právě se mi něco přihodilo. Něco, co bylo třeba pochopit, vstřebat a vyvodit z toho závěr, na celý život. Nepočítala jsem červené na křižovatkách, ani twinga, ani jsem v duchu nenásobila, nepátrala jsem po synonymech výrazu vynětí z dědictví anebo po definici tělesné konstrukce. Šla jsem a dívala se přímo před sebe, cestu jsem znala, právě se mi něco přihodilo a udělalo mě to dospělejší. Nebála jsem se.

P.S.: V roce 2010 měla premiéru filmová adaptace knihy. Film u nás nešel do distribuce a nevyšel tu ani na DVD. Podle jediné recenze na ČSFD byl děj oproti předloze značně upraven.

   No a já

   Delphine de Vigan

   (No et moi, 2007)

   Přeložila Alexandra Pflimpflová

   Doslov napsala Kateřina Vávrová

   Odeon 2011

   Edice Světová knihovna, svazek 114

   176 stran

   ISBN 978-80-207-1392-6


Zdroj: http://pertinacia.pise.cz/11-ian-mcewan-na-chesilske-plazi.html

Zpět na hlavní stranu blogu

Související články

žádné články nebyly nenalezeny

Komentáře