Karel Čapek: Zahradníkův rok

Sněženky jsou další posel jara; nejdřív to jsou takové bledě zelené špičky vykukující z půdy; ty se pak rozštípnou ve dva tlusté děložní lupeny, a je to. Potom to vykvete někdy už počátkem února, a pravím vám, že žádná vítězná palma, ani strom poznání, ani vavřín slávy není krásnější než ten bílý a křehký kalíšek na bledém stonku, kývající se v sychravém větru.

Tuhle knížku si půjčuji z knihovny rok co rok a nejčastěji právě na jaře.

Zahradníkův rok je sbírka krátkých textů (sloupků, črt a fejetonů) spojených tématem zahradničení, které Karel Čapek v letech 1925 - 1929 publikoval v Lidových novinách. V roce 1929 sebrané články doplnil třemi novými texty a vydal v knižní podobě s ilustracemi Josefa Čapka.

Název knížky je opravdu výstižný. Po dvou úvodních kapitolách (Jak se zakládají zahrádky a Jak vzniká zahradník) se pokaždé střídá kapitola pojednávající o zahradníkově činnosti v konkrétním měsíci (Zahradníkův leden, Zahradníkův únor,...) a kapitola na nějaké obecnější téma, které se ale často také nějak vztahuje k danému období (např. u března to jsou Pupence). Zkrátka jeden rok v životě zahradníka.

Člověk, který se stal zahradníkem, vyhledává se zálibou Staré Pamětníky. Jsou to obstarší a poněkud roztržití lidé, kteří každého jara říkají, že takové jaro ještě nepamatují. Je-li chladno, prohlašují, že tak studené jaro nepamatují: "Jednou, tomu je šedesát let, bylo vám tak teplo, že na Hromnice kvetly fialky." Naproti tomu, je-li trochu tepleji, tvrdí Pamětníci, že tak teplé jaro nepamatují: "Jednou, tomu je šedesát let, jsme se na svatého Josefa vozili po sáňkách." Zkrátka i ze svědectví Starých Pamětníků je zjevno, že v ohledu počasí panuje v našem klimatu nespoutaná libovůle a že se proti tomu prostě nedá nic dělat.

Většina knížky se nese v humoristickém duchu, ale najdeme tu i vážnější úvahy a půvabné poetické pasáže. Často je to pro Čapka tolik typická "poezie všedního dne", nový pohled na známé a zdánlivě obyčejné věci. Např. výše zmiňovaná kapitola Pupence, v níž jarní rašení listů a květů přirovnává k vojenskému pochodu, na mě již kdysi při prvním přečtení tak zapůsobila, že si na ni vzpomenu každé jaro, kdykoli rašící pupence zahlédnu.

Vždycky jsem si myslel, že bylinka roste buď ze semínka dolů jako kořínek, nebo ze semínka nahoru jako nať z bramboru.

Říkám vám, že tomu tak není. Skoro každá bylinka roste pod semínkem nahoru, zvedajíc své semínko na hlavě jako čepici. Představte si, že by dítě rostlo, nosíc při tom na hlavě svou matku. Je to prostě div přírody; a tento atletický kousek provádí skoro každý klíček. Zvedá semínko stále smělejším vzpažením, až jednoho dne je pustí nebo zahodí; a teď tu stojí, nahý a křehký, zavalitý nebo vyzáblý, a má nahoře takové dva směšné lístečky, a mezi těmi dvěma lístečky se potom něco ukáže —

Ale co, to vám ještě neřeknu; tak daleko dosud nejsem. Jsou to jen dva lístečky na bledé nožičce, ale je to tak divné, je v tom tolik variací, u každé rostlinky je to jinak. — Co že jsem to chtěl říci? Už vím, nic; nebo jen to, že život je složitější, než si kdo může představit.

Humorný pohled na zahradníka a jeho celoroční činnost však převažuje. K mým oblíbeným pasážím patří například ty, kde Čapek s velkou nadsázkou paroduje zahradnické příručky a jejich navzájem si odporující rady. Ale můžete se začíst na kterékoli stránce a nebudete se nudit, protože tahle knížka nemá hluchá místa. Ani opakované návraty k některým tématům (kultivace půdy) nevadí.

Neprozradím vám tajemství, jak se zahradníci navzájem poznávají, zda po čichu, podle nějakého hesla nebo tajným znamením; ale faktum je, že se hned na potkání poznávají, ať je to v kuloáru divadla, na čaji nebo v čekárně u zubaře; první větou, kterou pronesou, si vymění své názory o počasí ("Ne pane, takové jaro vůbec nepamatuju"), načež přejdou k otázce vláhy, k jiřinám, k umělým hnojivům, k jedné holandské lilii ("Zatrápená věc, jak se vlastně jmenuje, no, to je jedno, já vám dám od ní cibulku"), k jahodám, k americkým ceníkům, ke škodám, které natropila letošní zima, k mšici štítkové, k astrám a k jiným takovým tématům. To se jen tak zdá, že to jsou dva muži ve smokingu na chodbě divadla; v hlubší a pravé skutečnosti jsou to dva zahradníci s rýčem nebo konví v ruce.

Jak jste si všimli, tentokrát se o knize příliš nerozepisuji vlastními slovy, a raději sem vkládám ukázky - a ilustrace Josefa Čapka. To proto, že tu není mnoho k rozebírání; Zahradníkův rok je zkrátka milá, vlídná, humorná, místy poetická, trochu starosvětská knížka.

Jsou zajisté lidé, kteří čtouce tyto poučné úvahy rozhořčeně řeknou: Jakže, o každém chřástu nejedlém tu ten chlap mluví, ale ani slovem se nezmiňuje o mrkvi, okurce, kedlubně ani kapustě, květáku a cibuli, póru a ředkvičce, ba ani o celeru, pažitce a petrželi, neřkuli o pěkné zelné hlávce! Jakýpak je tohle zahradník, když dílem z pýchy, dílem z neznalosti pomíjí to nejkrásnější, co lze vypěstit, jako je například tento záhon salátu?

Na tuto výtku odpovídám, že v jednom z přemnohých odstavců svého života jsem také vládl nad několika záhony mrkve a kapusty a salátu a kedlubny; činil jsem to zajisté z jakéhosi romantismu, chtěje si dopřát iluzi farmáře. V příslušné době se ukázalo, že musím denně schroustat sto dvacet ředkviček, protože je nikdo jiný v domě už nechtěl jíst; následujícího týdne jsem tonul v kapustě, načež přišly orgie v kedlubně, dokonce dřevnaté. Byly týdny, kdy jsem byl třikrát denně nucen žvýkat salát, aby se nemusel vyhodit. Nehodlám nijak kazit radost zelinářům; ale co si nadrobili, ať si snědí. Kdybych byl nucen požírat své růže nebo okusovat květy konvalinek, myslím, že bych k nim ztratil tu jistou úctu. Kozel se sice může stát zahradníkem, ale zahradník se těžko stane kozlem, aby schroustal svou zahrádku.

Krom toho my zahradníci máme už tak dost nepřátel: vrabce a kosy, děti, šneky, škvory a mšice; táži se, máme si ještě začínat nepřátelství s housenkami? Máme si proti sobě poštvat bělásky?

Jeden čtenář ve své recenzi napsal, že Zahradníkův rok je ideální oddechová četba. Dávám mu zcela za pravdu, neboť je to poklidné, humorné čtení, které je zároveň inteligentní a vkusné. Nemyslím si to jen já - Zahradníkův rok byl přeložen do 18 cizích jazyků (mimo jiné do hebrejštiny, korejštiny, japonštiny nebo finštiny), opakovaně vyšel v angličtině a němčině, a jak je vidět např. na Goodreads, lidé jej v těchto jazycích čtou a Čapkův humor je oslovuje rovněž. Nemohu jinak, než jej také doporučit.

Po celý rok je jaro a po celý život je mládí; pořád je z čeho kvést. To se jen tak říká, že je podzim; my zatím rozkvétáme jiným květem, rosteme pod zemí, zakládáme na nové výhonky; pořád je co dělat. Jen ti, kdo mají ruce v kapsách, říkají, že se to obrací k horšímu; ale kdo kvete a nese plod, i kdyby to bylo v listopadu, neví nic o podzimu, nýbrž o zlatém létě; neví nic o úpadku, ale o rašení. Podzimní astro, drahý člověče, rok je tak dlouhý, že ani konce nemá.

My, zahradníci, se už nedáme; už ženeme do nové mízy.

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uloži

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit