Jana Šrámková: Zuza v zahradách

Ve stráni, v zarostlé stráni nad potokem, bydlí Stará Bela. Tím směrem už Zuza sama nikdy nepůjde! Ale když si jde hrát, jako záhadou se vždycky octne rovnou tam.

Jana Šrámková na sebe na české literární scéně výrazně upozornila v roce 2008 svou debutovou novelou Hruškadóttir, za niž o rok později získala cenu Jiřího Ortena. V roce 2010 vydala svou první knihu pro děti, Putování žabáka Filemona. Tvorbě pro nejmenší se od té doby věnuje pravidelně.

Zuza v zahradách je jednoduchý příběh primárně určený předškolním dětem. Rodiče malé Zuzy vlastní zahradu v zahrádkářské kolonii a Zuza tu s nimi tráví mnoho času. Za kolonií teče potok a za ním je oplocená zarostlá stráň, kde (možná) bydlí tajemná Stará Bela. Zuza z ní má strach, i když sama neví proč. Když ale jednoho dne na cestě najde její ztracený klíč, musí se rozhodnout, co udělá.

Coby dospělou čtenářku mě na knížce nejvíce zaujalo její výtvarné zpracování. S tvorbou ilustrátorky Andrey Tachezy jsem se nikdy předtím nesetkala a její svébytný výtvarný styl, pracující s technikou koláže, mě ihned upoutal. Bohaté ilustrace zabírají více prostoru než úsporný text a vybízejí k podrobnému prohlížení a hledání skrytých detailů, což je ještě umocněno na čtyřech rozkládacích dvoustranách (dvou čtyřstranách). Připomněly mi některé z milovaných ilustrátorů mého dětství - Adolfa Borna, Jana Kudláčka či Gabriela Filcíka - ne výtvarným stylem, ale propracovaností a množstvím detailů, které je v nich možno najít.
 

Jak je u dětských titulů nakladatelsví Labyrint dobrým zvykem, kniha je velmi kvalitně zpracovaná. O to více zamrzí hrubá pravopisná chyba, která nějak proklouzla korekturou ("pes zavije"). To by se zejména u dětských knížek stávat nemělo.

K samotnému příběhu není mnoho co napsat. Ani mi nepřipadá spravedlivé posuzovat jej z dospělého pohledu. Dětské starosti jsou z dospělého hlediska často banální, ale dítě je vnímá a prožívá opravdově. Dětský strach není o nic méně reálný, když je jeho zdroj objektivně neškodný. A drobná příhoda se můžet v dětských očích stát velkým dobrodružstvím.

Vzpomínám si, jak jsem poprvé jako dospělá navštívila místo, kde jsem vyrůstala do svých šesti let. Obrovská louka, kterou jsem tak živě viděla ve svých vzpomínkách, byla ve skutečnosti jen kousek umolousaného trávníku. Divoké houští, kam jsem se se zatajeným dechem nořívala jako na výpravu do pralesa, bylo asi pět šeříkových keřů. A obrovitánský věžák, který mi připadal jako mrakodrap? Čtyřpatrová bytovka. Nic mi nemohlo znázornit rozdíl mezi dětským a dospělým vnímáním lépe.

Zuza v zahradách pro mě coby dospělou čtenářku byla krátkým ohlédnutím do světa dětství, kde je všechno větší, tajemnější a dobrodružnější; na světě je toho tolik k objevování; a kde se i zanedbaná zahrada snadno může stát divokým lesem, který zároveň nahání strach i láká k objevitelské výpravě.