Mýty ve vzdělávání

3. březen 2015 | 10.00 |

Mýty ve vzděláváníNikdo nemusí děti nutit, aby se učily chodit, mluvit, aby se ptaly na nejrůznější věci, jevy, jejich význam a souvislosti. Už dávno před vstupem do školy se naučily spoustu věcí. Řada lidí považuje "školní" učení za něco jiného, než je spontánní učení v předškolním věku, a domnívá se, že má jiné zákonitosti. To je ale zásadní omyl.

Prošla jsem klasickým českým vzdělávacím systémem a jsem si dobře vědoma jeho nedostatků. Podporuji domácí vzdělávání a v poslední době se zajímám také o unschooling. A právě na jedné internetové stránce věnující se unschoolingu jsem našla pochvalnou recenci na tuto publikaci.

Je to velmi tenká brožurka - souhrn 20 novinových článků, které byly původně zveřejněny v Lidových novinách v letech 1998/99. Žádný článek nemá víc než dvě strany. Myslím si, že to je ke škodě věci - mnohá témata, která autorka "nakousla", by si zasluhovala důkladnější rozbor. Chápu, že v psaní pro noviny se musela vejít do danéno limitu, ale pro knižní vydání by bývalo vhodné původní články přepracovat a rozšířit.

I tak v řadě věcí s autorkou souhlasím. Například:

* Citát, který jdem dala do úvodu. Ten by se měl tesat do kamene.

* Děti by měly vidět smysl toho, co se učí. Není nic horšího, než bezduché memorování.

* Když jsme proti bezduchému memorování, neznamená to, že chceme, aby si děti ve škole jenom hrály a nemusely vyvíjet žádné úsilí.

* Když se dítě ve škole necítí bezpečně, trpí tím i jeho vzdělávání. (Šikana!) Stres je pro učení škodlivý.

* Činy mají mnohem větší váhu než slova. (Přitom jsem si vzpomněla na naši třídní, která s oblibou vedla tklivé řeči o tom, jak by se k sobě lidé měli chovat slušně, a přitom o ní všichni věděli, že se ráda "vozí" po studentech, kteří jí nejsou sympatičtí, a přehlíží šikanu ve vlastní třídě. Samozřejmě, že mi její proslovy byly jenom k smíchu.)

Velký prostor autorka věnuje známkování, které jednoznačně odsuzuje. A tady už si nejsem jistá, že má pravdu. Souhlasím, že známkování není nezbytně nutné, že se dá dobře obejít i bez něj . Ale na rozdíl od ní si nejsem jistá, že je jednoznačně škodlivé. Ani její argumenty mě zcela nepřesvědčily.

Tím se dostávám k bodům, v nichž s autorkou zásadně nemohu souhlasit.

* Podle autorky je chyba, že učitel je vůči žákům v "nadřazené pozici" a volá po "demokratizaci" školy. S tím nesouhlasím - považuji "vůdčí postavení" učitele za přirozené. Učitel je tím, kdo má větší vzdělání, zkušenosti a rozhled a mimo to nese za žáky zodpovědnost.

To samozřejmě neznamená, že si může vůči dítěti dovolit absolutně cokoliv, zneužívání autority je jednoznačně špatné. Ale o tohle autorce nejde - sama píše, že ani "laskavé učitelky, které mají žáky upřímně rády" nic nezmohou, když jsou stále nad dětmi v "mocenské pozici". To se zcela rozchází s mými vlastními zkušenostmi. U dobrých učitelů mi jejich "nadřazené postavení" nikdy nevadilo, vadilo mi jen u učitelů, kteří je zneužívali.

* Další věcí, kterou autorka odsuzuje, jsou tresty. Cituji:

Základní poselství, které děti při trestání vnímají, je: "Násilí je akceptovatelné. Pokud má člověk dost velkou moc, pokud je větší a silnější, může druhému ublížit."

Za prvé - trest nerovná se bití, je spousta jiných způsobů. Za druhé - chápu to správně, že pokud se např. prokáže, že žák šikanuje slabší děti, má se to přejít bez trestu? Pak si ale tento žák odnese přesně to poselství, které autorka přisuzuje trestům. Copak autorka opravdu nevidí rozdíl mezi bezdůvodným ubližováním a spravedlivým trestem?

* Poslední věcí, kterou tu zmíním, jsou osmiletá gymnázia, která autorka publikace rovněž jednoznačně odsuzuje. Přitom je to s podivem, neboť na jiném místě uvádí toto výstižné přirovnání:

Kdyby naložil někdo dvěma dětem stejného věku, ale rozdílné tělesné konstituce, na talíř stejné množství jídla a trval na tom, že dítě, pro které je to moc, to musí stůj co stůj sníst (byť by mu bylo špatně) a nepřidal tomu, které chce víc, s odůvodněním, že je "spravedlivé", aby dostaly stejně, každý soudný člověk by jen nevěřícně kroutil hlavou.

Právě takto se se však chováme k dětem v době povinné školní docházky. Ve škole se předkládá všem stejná porce stejné "duševní potravy" bez ohledu na jejich možnosti i potřeby. Děti jsou nuceny zvládnout stejné množství učiva stejným způsobem za stejný čas. A to i přesto, že některé nejsou schopné tolik látky obsáhnout, jiné se naopak nudí a každé se učí jiným způsobem. To je aburdní realita školy na začátku 21. století.


S tím naprosto souhlasím a je to pro mě jeden z hlavních argumentů pro domácí vzdělávání a také - protože není pro každého dostupné - různé "speciální školy" (matematické, jazykové) včetně osmiletých gymnázií. Proto mě překvapilo, že o několik stránek dále autorka tzv. "selekci" dětí jednoznačně odsuzuje.

Osmiletá gymnázia jsou prý "proti demokratickým principům". To je jednak vysloveně směšné (chce se říct s klasikem "nemyslím si, že to slovo znamená, co si myslíš, že znamená"). A za druhé - dejme tomu, že bychom osmiletá gymnázia zrušili. Stejně se žáci o čtyři roky později "roztřídí" do různých typů škol. To už najednou "proti demokratickým principům" nebude? Má autorka nějaký argument, proč je "selekce" po 5. třídě špatná, ale po 9. třídě už je v pořádku? Jestli ano, pak jej neuvedla.

Autorka dále argumentuje, že vývoj dítěte by měl probíhat v přirozené heterogenní (různorodé) skupině, čemuž prý výběrové školy brání. To zní dobře - až na to, že školní třída není přirozená skupina. Děti tam jsou shromážděny na základě jednoho kritéria - věku. To není přirozené. Nikde jinde v životě se už nebudeme vídat pouze s lidmi stejného ročníku narození. Naopak, dospělí lidé se přirozeně stýkají s lidmi srovnatelného vzdělání, stejných zájmů a podobných životních hodnot. K tomu má "výběrová škola" blíže než klasická základka.

Intelektuální nadání je zvláštním druhem talentu podobně jako hudební nebo pohybové nadání. Existují-li hudební a taneční konzervatoře, vidím jako logické, že by měly existovat i speciální školy pro intelektově nadané.

Myslím, že je zřejmé, že mé dojmy z této publikace jsou velice rozporuplné. Rozhodně však nelituji, že jsem si ji přečetla; poskytla mi materiál k přemýšlení a další příležitost k ujasnění vlastních názorů.

  

   Mýty ve vzdělávání

   Jana Nováčková

   PhDr. Pavel Kopřiva - Spirála 2003

   44 stran

   ISBN: 80-901873-5-8

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře