Daniel Pennac: Jako román

1. leden 2015 | 10.00 |
› 

Jak skvělí jsme bývali pedagogové, když jsme se o pedagogiku pranic nestarali!

Jako románPrvní článek na tomto blogu věnuji jedné ze svých nejoblíbenějších knih. Příznačně pojednává o lásce ke čtení.

Francouzský spisovatel Daniel Pennac (vl. jm. Pennacchioni) přišel na svět r. 1944 v Casablance, kde jeho otec sloužil jako voják. Rodina se kvůli otcově zaměstnání často stěhovala (Evropa, severní Afrika, jichovýchodní Asie). Vystudoval literaturu a pedagogiku a poté pracoval jako středoškolský učitel literatury a francouzštiny. Je autorem řady esejů, románů a knih pro děti. Za své dílo obdržel několik francouzských literárních cen.

V útlé knížce Jako román se zamýšlí nad příčinami nechuti ke čtení - především dětí a dospívajících - a nabízí vlastní léčbu tohoto problému.

Nechuť ke čtení je nám ještě nepochopitelnější, pokud pocházíme z generace, z doby, z prostředí či z rodiny, kde nám číst spíše zakazovali.
"Přestaň už s tím čtením, zkazíš si oči!"
"Jdi si radši hrát ven, je tam krásně!"
"Zhasni, už je pozdě!"
Ano, tenkrát bývalo na čtení vždycky ve dne příliš krásně a v noci příliš tma.

Pennac odmítá klasické argumenty, že za to může televize, uspěchaná doba nebo nedostatečná podpora knižní kultury.  Hlavní příčinu vidí v tom, že rodina, škola, společnost příliš často nutí dítěti četbu jako nepříjemnou, obtěžující povinnost. Jenže pokud mají děti a dospívající číst, musí povinnost nahradit vlastní zájem. Musí sami chtít číst.

To je hlavní myšlenka knihy, která se vine celým textem.

Ačkoli je Pennac sám středoškolský učitel, současnou školu (konkrétně výuku literatury) opakovaně kritizuje.

[Jakoby se škola] omezovala na výuku techniky a na povinné komentáře a jako by zahradila bezprostřední přístup ke knihám tím, že zakazuje mít z četby potěšení. Zdá se, že odjakživa ve všech zeměpisných šířkách platí, že potěšení se nemá ve školních osnovách vyskytovat a že znalosti mohou být pouze plodem (.

..) utrpení.

Ano, zažila jsem to na vlastní kůži. Mnozí učitelé a jejich způsob výuky mi ve škole dokázali otrávit i ty předměty, které mě mimo školu zajímaly. Tady Pennacovy výtky velmi připomínají kritiku školství z pozice unschoolingu, ačkoli si toho autor sám pravděpodobně nebyl vědom.

Jaký je tedy Pennacův recept? Děti a dospívajícící se v první řadě musí usmířit s knihami.

(...) knihy nebyly napsány proto, aby z nich můj syn či dcera, zkrátka mládež, dělali referáty, ale proto, pokud se jim zachce, je četli.

To jistě není žádný převratný objev.  Naneštěstí se zdá, že současná škola na to zapomněla.

Prostě se zapomnělo na to, co to je kniha a co může člověku nabídnout. Zapomnělo se například, že román v první řadě vypráví příběh. Už se neví, že román se má číst jako román: že má v první řadě uhasit žízeň po příběhu.

Pennac obsáhle cituje vzpomínky bývalé žačky básníka Georgese Perrose, který jejich třídě předčítal. Ano, třídě maturantů. Ano, předčítal.

Díky jeho hlasu jsme náhle pochopili, že to všechno bylo napsáno pro nás. Tento objev přišel po nekonečných letech školní docházky, kdy nás výuka literatury držela v uctivé vzdálenosti od knih. (...) Ani slovo o kulturním dědictví nebo posvátných tajemstvích kdesi mezi hvězdami; s ním texty nepadaly z nebe, sbíral je tady na zemi a nabízel nám je ke čtení. Všechno to bylo tady, kolem nás, a šumělo to životem. (...) La Fontaine, Molière... Za jedinou hodinu ztratili postavení školních božstev a stali se nám blízkými i tajemnými - tedy nezbytnými.

Ano, posvátná úcta k velikánům může být někdy na obtíž... Strach, že to nepochopím, že na to nebudu stačit, že to bude moc těžké,
moc vznešené, moc nudné, moc odtržené od života... zbytečné obavy, které staví mezi námi a knihami zeď. Také tohle jsem poznala na vlastní kůži. V dětství a pubertě jsem byla horlivá čtenářka, která přečetla co jí přišlo pod ruku, ale na velkém gymplu jsem začala trpět přímo fóbií z "klasiků". A  velice dlouho mi tvalo, než jsem se jí zbavila.

Na prvním místě musí být radost z příběhu, říká Pennac, a teprve potom může přijít všechno ostatní. Teprve když vás zaujme nějaká kniha, teprve potom chcete vědět víc. Kdo byl její autor? Co ho ovlivňovalo? V jaké době a jaké zemi žil? Co dalšího ještě napsal? Teprve pak vás tyto otázky skutečně
zajímají.

Současná škola to dělá naopak. Představí vám nějakého člověka, o kterém jste nikdy neslyšeli a který vás nemá proč zajímat, a nutí vás, abyste se našprtali zpaměti jeho životopis. Jenže takhle to nefunguje.

Zvídavost se nedá vynutit, ta se probouzí. (...) Jakmile se tito lidé usmíří s knihami, milerádi projdou cestu, která vede od románu k autorovi, od autora k jeho době a od přečtenému příběhu k jeho nejrůznějším významům.

Málokdy se mi stává, aby mi nějaký autor tak mluvil z duše. Pokud byste byli ochotni přečíst si v životě jen jednu jedinou knihu, doporučila bych vám tuto.

PS: Jen škoda té ohavné obálky českého vydání.

   Jako román

   Daniel Pennac

   (Comme un roman, 1992)

   Přeložila Helena Beguivinová

   Mladá fronta 2004

   120 stran

   ISBN 80-204-1140-2

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Daniel Pennac: Jako román tlapka 20. 08. 2015 - 17:40
RE(2x): Daniel Pennac: Jako román pertinacia 20. 08. 2015 - 20:43